Feige Twerski
Snad nejpevnějším pojítkem manželství je pohlavní intimita. Všechny krásné city mezi mužem a ženou vrcholí v tělesné intimitě manželů. Když Bůh propůjčil tělesné blízkosti takovou moc, je pochopitelné, že nám dává také vedení k tomu, jak plně využít její potenciál. A to také udělal. Daroval nám k tomu prostředek, kterému říkáme mikve. Mikve a s ní spojená kázeň ro-dinné čistoty (taharat hamišpacha) byly kdysi v židovstvu tak rozšířeny jako sobotní zapalování svíček. Žádná židovská rodina si nedovedla představit život bez mikve.
Dnes upadlo toto zařízení ve většině židovských rodin v zapomnění a navíc i manželství samo ztratilo částečně své postavení. Kdysi však platily jiné hodnoty. Manželství byla pevněji spojená a svět se na židovská manželství díval se závistí. Tenkrát židovské rodiny mikve a rodinnou čistotu nejen znaly, ale byly za ně ochotni riskovat i život.
Mikve znamená usebrání. Fyzicky se tím slovem myslí nádrž na zachytávání „přírodní“ vody, které se dosud nedotkla lidská ruka, vody dešťové, říční nebo z podzemních pramenů. Kulturně byla mikve tak významná, že dávali tal-mudští rabíni v obci, kde nebyla ani synagoga ani mikve, přednost vybudování mikve.
Abychom mikve opravdu pochopili, musíme číst text, kde o ní mluví tóra. Ve 3. knize Mojžíšově, kap. 16 čteme o bohoslužbě jom kippur, jak byla konána v době jeruzalémského chrámu. Na vrcholu bohoslužby vstoupil velekněz do středu chrámu, nejposvátnějšího místa na zemi, do svatyně svatých, a tam pro-sil o odpuštění vin lidu v minulém roce. Jedině velekněz směl vstoupit do této svatyně a jako nejposvátnější zástupce posvátného židovského národa tam směl vstoupit jen jedenkrát v roce a to jen na krátký čas o svátku jom kippur, nejposvátnějším dnu roku.
Člověk si dnes sotva dokáže představit význam tohoto okamžiku. Již sedm dní před tím začal kněz s přípravou. Tu noc, než vstoupil do svatyně, probděl s velkou skupinou předních židů. Kladli mu otázky a tlačili ho k tomu, aby dosáhl své nejvyšší morální a duchovní úrovně. Nejen budoucnost židovského národa, ale budoucnost celého světa byla závislá na jeho počínání ve svatyni, na tom co on úplně sám, jenom s Bohem jako svědkem, udělá.
Po těch sedmi dnech příprav a po té probdělé noci měl velekněz ještě jednu poslední přípravu před tím posvátnou bázeň budícím okamžikem, kdy vstoupí do svatyně, aby vyprosil odpuštění pro sebe, pro židovský národ a pro celý svět: ponořil se do mikve.
Obnovení intimního styku s manželem je pro židovskou ženu stejně posvátnou bázeň budícím okamžikem. Po sedmi dnech, kdy se na něj připravovala, ponoří se žena do mikve aby svůj vztah k manželovi a celý svět povýšila. Jak je to možné? Jak může mít ponoření do obyčejné vody takové hluboké působení? Voda je nejduchovnější z živlů. Na začátku 1. knihy Mojžíšovy je působivě popsáno stvoření mnoha věcí, mezi nimi stvoření země a lidí. O vodě je sice zmínka („Duch Boží se vznášel nad vodami“ 1. Mojžíšova, 1,2), ale není žádný poukaz na stvoření těchto vod. Z toho naši učitelé vyvozují, že voda už byla před správou o stvoření, že existovala dříve než země.
Tak je tedy mikve naplněná vodou, které se ještě nedotkla lidská ruka, protože ta voda přímo do mikve prší, nebo je do ní vedena z nějakého pramene a tím jsou si v mikve nebe a země nejblíže. Umožňují nám znovusjednocení s našim duchovním pramenem.
Talmud, ve kterém jsou vysvětleny zákony tóry, nabízí lidské přirozenosti mikve jako jednoduché pravidlo pro oblast sexuality. Něco, co je nám stále k dispozici ztrácí pro nás nakonec své kouzlo. Sklouzneme do pouhé rutiny a ztrácíme nakonec o sexualitu zájem, ano, dokonce jí pohrdáme. Nuda v man-želství je vážný problém. Je mimořádně destruktivní a dnes představuje jednu ze závažných příčin rozvodů.
A v tom je první a nejdůležitější význam mikve. Každý měsíc jsou asi na dva týdny manžel a manželka jeden pro druhého tabu. Během této pravidelné měsíčně se opakující přestávky, jak praví talmud, stanou se manžel a manželka každý měsíc znovu nevěstou a ženichem. Jejich vztah si trvale zachovává svou čerstvost.
Za druhé nás mikve učí zdrženlivosti. Když je nevěra tak rozšířená jako v dnešním světě – podle odhadů se až polovina manželů někdy dopustila nevěry – je třeba se učit umění zdrženlivosti. Ta se naneštěstí nevyučuje ve školách. Když židovští manželé pravidelně nemají k sobě přístup, musí se naučit sebeovládání. Když se pak naskytne nějaké mimomanželské pokušení, vědí jak správně reagovat. Nevyžaduje to najednou od nich nějaké nezvladatelné úsilí.
Za třetí nám mikve nabízí další neocenitelný poklad: „ svobodný prostor ve spolužití“, jak říká básník. Dává nám možnost být sami sebou a to tak, jak by to bez rozdělení nebylo vůbec možné. Jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsou naše duše na tomto světě, je následující: máme rozvíjet jednu část sebe sama, která je nám vlastní a v které se nepodobáme nikomu jinému. [Křesťan by asi řekl, že má každý z nás před Pánem Bohem zodpovědnost sám za sebe?] V manželství se může stát, že se dva lidé v sobě navzájem ztratí a jejich hranice se vzájemně prolínají. To neodpovídá židovskému ideálu.
A konečně nás mikve učí, že nejsme předměty. Nepatříme si ve fázi zdrženlivosti stejným způsobem jako ve fázi sjednocení, a proto musím s tím druhým vždy jednat jako s plnohodnotnou osobou a nemohu ho snížit na předmět své rozkoše. To má nepředstavitelnou cenu v naší dnešní společnosti, která přes všechna vyznání k feminizmu, v reklamě, na pracovišti a příliš často i v soukromí domova jedná se ženou jako s předmětem.
Navíc se s pomocí mikve učíme spolu komunikovat. Mnohé problémy se nechají překrýt objetím a polibkem. V těch dvou týdnech bez tělesného kon-taktu se však musí manželé učit o těch věcech, i o těch těžkých, mluvit. Máme příležitost poznávat názory toho druhého, jaké by se nám za jiných okolností možná nedostalo. A z toho roste intimita, opravdová intimita.
Tyto výhody se dotýkají jenom povrchu všech duchovních důsledků mikve na náš život a na svět. Skrývá v sobě hloubky, které my lidé vůbec nedokážeme změřit. Ale jedno je jisté: bez jistého vyššího smyslu je tělesná intimita právě jen tělesná. S mikve a s Boží přítomností se ze sexuálního, čistě tělesného vztahu, z aktu, který praktikují i zvířata, stává akt posvátný a nejvyšší vyjádření dvou lidí.
[Autorka je rabínkou židovské obce Beth Jehudah v Milwaukee/USA. Článek je převzatý z rakouského Judische Allgemeine, 19. června 2003.