Proč PPR?
Je to zdraví? Jistě, každý způsob PPR prospívá zdraví různými způsoby. Ekologické kojení zajišťuje dítěti nejlepší výživu na delší dobu než jiné způsoby kojení a s ním související prodloužená neplodnost (v průměru 14-15 měsíců) představuje zdravotní výhody i pro matku. Sledování vlastní plodnosti může ženu upozornit na případné zdravotní potíže dříve, než se stanou akutní. Praxe PPR chrání manžele před nezdravými vedlejšími účinky různých forem antikoncepce. Už jenom z těchto důvodů by měly být vyučovány základy ekologického kojení a systematického vnímání plodnosti v příslušných předmětech na všech úrovních vzdělávání. Zdraví je uznávanou hodnotou jak v církvi tak i v sekulární oblasti ale negativní reakce na Humanae vitae v roce 1968 se netýkaly oblasti zdraví. PPR není vyučováno ve zdravotních programech ani v katolických vzdělávacích institucích.
Jde také o efektivnost. V únoru 2007 prokázala německá studie 99,6% efektivnost symptotermální metody PPR. Také efektivnost je i sekulárně uznávanou hodnotou a málokdo kritizoval církevní propagaci PPR za to, že je tak vysoce efektivní při předcházení těhotenství. Na druhé straně si mnozí stěžovali, že některé formy PPR nejsou tak efektivní, jak naznačuje německá studie. Konečně v Humanae vitae není praxe PPR doporučována na základě vysoké efektivnosti přesto, že i před jejím vydáním existovaly evropské studie, které vykazovaly 99% úroveň efektivnosti.
Kromě toho jde také o morálku. Papež Pius XI. učil v encyklice Casti connubii (O čistém manželství), že antikoncepce „jest prolomením zákona Božího a přirozeného, a ti, kdo se dopustili něčeho takového, poskvrňují své svědomí těžkou vinou.“ (57). Papež Pavel VI. nám v Humanae vitae připomíná, že antikoncepční chování je „svou podstatou nečestné“ (14). Papež Jan Pavel II. přímo označuje tuto otázku za věc pravdy. „Pavel VI. ve své encyklice připomíná a znovu potvrzuje mravní normu, kterou učí církev v této oblasti a která vyvěrá z pravdivého čtení „řeči těla“.“ (Teologie těla, 11. července 1984) I po ukončení přednášek o teologii těla v roce 1984 ještě v dubnu 1986 v promluvě k účastníkům konference o morální teologii říká, že popírat učení proti manželské kontracepci se rovná „popírání katolického konceptu zjevení.“ V březnu 1988 připomíná na konferenci o zodpovědném plození, že učení Humanae vitae „patří k trvalému dědictví církevní morální doktríny.“
Nelze pochybovat o tom, že církev podporuje PPR jako cestu praktické pomoci zvládání požadavků čisté manželské lásky. A přece jsem přesvědčen, že jde o víc. Publikace Teologie těla – Katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce podle Božího plánu nabízí vodítko v titulku druhé části [anglického vydání začínajícího katechezí 17. prosince 1980]: „Život podle Ducha“. Jako křesťané jsme povoláni k životu z Ducha Božího. Stručně řečeno, hlavním posláním vyučující církve je evangelizovat svět, včetně svých vlastních členů.
Evangelizace pak podle mého názoru je, nebo by měla být základním popudem k soustředěné snaze církve propagovat a šířit přirozené plánování rodičovství. Evangelium podle Marka ukazuje, že Ježíš začal své veřejné vystupování velkým přehledem toho, co přijde. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Plnější překlad „čiňte pokání“ je „změňte svá srdce“ a věřit evangeliu znamená víc než čistě intelektuální přijetí Kristova učení. Je to také víra, která důvěřuje. Parafrázujme část Kázání na hoře: „Nedělejte si starosti o materiální stránky života. Bůh ví, že ty věci potřebujete. Ovšem, že musíte pracovat, ale hledejte nejprve Království Boží a konejte jeho vůli a věřte, že On se postará o všechno ostatní.“
Kristovo učení, jak nám je představuje církev, vyzývá manželské páry k autentické lásce. To všichni víme. A mnohokrát jsme slyšeli z prvního listu sv. Jana: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání. “Neplatí to i obráceně? Nemůže téměř „dokonalý“ strach zahánět lásku? Proč odmítají některé páry přijmout učení církve o manželské lásce? Není to ze strachu? Přesněji, není to ze strachu, že další dítě v rodině může přinést nepohodlí nebo dokonce nouzi? A není to ze strachu před kázní a sebekontrolou, které jsou součástí systematického PPR, nebo ze strachu před neplánovaným těhotenstvím? Nebojí se zkrátka změny srdce, ke které Ježíš volá a přijetí k tomu patřícího každodenního kříže sebekontroly a důvěry v Boha a ne v sebe sama? A není předním úkolem církve pomáhat svým členům ke změně srdce, která umožňuje skutečnou důvěru a zahání strach?
Můžete mě mít za blázna, ale já myslím, že vyučující církev by měla vítat možnost propagace a vyučování PPR jako velmi praktického způsobu uskutečňování poslání evangelizace. Konečně, které jiné morální učení církve ovlivňuje tak hluboce životy jejích dospělých členů každý den? Proto by se měla církev starat o to, aby programy PPR, které zaštiťuje, neučily jen anatomii, ale svědomitě pomáhaly nést její poslání. To znamená, že my, kdo učíme PPR, se musíme naučit a používat biblickou řeč evangelizace – obrácení, následování, víra a důvěra, naděje a láska, hřích a pokání, modlitba a půst, Ježíš jako Pán pánů a Král králů. Nám, kdo učíme PPR byla dána požehnaná příležitost podílet se na evangelizačním poslání církve. Děkujme za to Bohu a snažme se tuto odpovědnost naplnit.
[www.nfpandmore.org/wordpress/index.php, blog z 13. dubna 2008]
