V průběhu života se vztah mezi manžely všelijak proměňuje. Také existuje nepřeberné množství způsobů, kterými si říkáme: mám tě rád, jsi pro mě důležitý, mám o tebe starost a pomůžu ti za každých okolností… Při vyřizování pozůstalosti jsme doma našli zřejmě poslední dopis, který můj tchán napsal své manželce. Vnímala jsem ho svým způsobem jako „milostný dopis“. Začínal slovy:
„Mamince, tohle musí být napsáno, dokud tu jsem, protože až nebudu, už se to napsat nedá. Až se to stane, budeš mít větší majetek, než jsi měla dřív. To znamená, že budeš muset napsat novou závěť. Ta stará nebude moc platná. Navrhuji…“
Následují rady, jak postupovat, aby se, pokud možno, zabránilo neshodám. Pak poznámky k tomu, co tchán ve vlastní závěti odkázal různým příbuzným z obou stran, o půjčce dceři, kterou by rád prominul, jestli manželka souhlasí. Na závěr nechává na její vůli, jak rozdělí jeho osobní cennosti, a končí: „To je myslím všechno, táta.“
Žádná romance, žádná sentimentalita, a přece projev lásky a starostlivosti. Je znát, že tchán vnímá svou hlavní životní roli – být s manželkou rodiči tří děti – a také to, že je pojí další rodinné vztahy. Ty mají být respektovány a zachovány. Manželova otce jsem nikdy nepoznala, ale tento dopis je pro mne dojemným vyznáním jeho lásky k manželce i celé rodině.
Michaela Prentisová
