(rozhovor Adama a Radky Prentisovych s lektorským párem Laďou a Maruškou Kolčavovými, část 1.)
Máte sedm dětí. S jakým očekáváním jste vstupovali do manželství?
Lad’a: Já pocházím z takové „typické“ socialistické rodinky – tří dětí. Takže když jsem si namluvil Mařenku, která je z pěti dětí, táta mě varoval: „Bacha, kamaráde, ta je z órodnyho rodo.“ (Doma se mluvilo hanácky.) Protože jsem byl nejmladší a nejvíc v opozici konzervativním názorům rodičů, tak to byla samozřejmě pro mě výzva, protože jsem byl (a stále jsem) do Mařenky zamilován úplně „šíleně“. Takže jsem cítil, a v podvědomí tak trochu věděl, že u našich společně plánovaných čtyř dětí asi nezůstane.☺
Marie: Vždycky jsem věděla, že chci mít velkou rodinu. Laďovi jsem v jednom dopise na vojnu psala, že chci mít pět holek a kluci se nebudou počítat. A tak asi za vůbec nejtěžší období našeho manželství považuji měsíce těhotenství proleželé v nemocnici, kdy několikrát vypadalo, že miminko nepřežilo. Tehdy ještě nebyly ultrazvuky v malých nemocnicích a vůbec ne v ambulancích. Cesta na ultrazvuk do Olomouce s velkým strachem, a pak vždy velká vděčnost, že miminko žije. Naučilo mě to mít každé miminko bezmezně ráda od prvního dne, kdy jsme se o něm dozvěděli. Přicházely neplánovaně dost brzy po sobě, tak jsem ráda, že nám takto Pán Bůh důvěřoval, že to zvládneme Ale jinak je příchod nového človíčka do rodiny opravdu velká výzva. Je najednou potřeba zase vše sehrát, pozměnit, očesat zbytečnosti… Asi nejtěžší mi to přišlo u třetího miminka. Najednou už nestačí dvě ruce, už musejí starší poslechnout, i když je nemůžeme držet za ruku. Naštěstí naše třetí dítko (František) bylo dítko s nadhledem, jako by vědělo, že bych nepřežila, kdyby bylo moc náročné. Přišlo období, kdy jsem si myslela,, že našeho čtvrtého kluka, který vůbec neměl pud sebezáchovy, neuhlídám. V té době jsem se dalšího těhotenství opravdu bála. Tak je dobře, že jsme v té době našli a naučili se STM. Zpětně jsem pak někdy říkala, že mít Šimona jako prvního, tak máme jedináčka. Přežil! Jednou jsem volala: „Kde je Šimon?“ A manžel na to: ,,Klid, vždyť ho kojíš!“☺ Měli jsme čtyři kluky, maminka šla do důchodu, mně nabízeli dobře placenou práci v oboru, který jsem vystudovala… Samotnou mě překvapilo, že to cítím jinak. Začala mi vadit spolehlivost STM. Laďa byl překvapený, že chci ještě miminko. Po čtyřech klucích se narodila Kristýna, hodně lidí si myslelo „že už si dáme pokoj.“ Promodlili jsme se k šestému. A pak, když už jsem si myslela, že sedmé nebude, tak Laďa byl najednou pro. Přečetl si článek jedné maminky, kde se psalo, že matky velkých rodin jsou ve stáří „šťavnaté a svěží“. A tak ke Kryštofovi přibyla Alžběta. Mám tetu, která byla jedináček. Má třináct dětí. Tak můžu s klidem říkat, že máme alespoň sedm. Je bezva, když z rodičovství přejdete plynule do „babičkovství“. Nemusíte vyhazovat hračky, nezapomenete říkanky, nezvyknete si na dokonalou domácnost.
Jaké jsou výzvy a požehnání velké rodiny?
Lad’a: Asi největší výzvou je pro mě být pořádný chlap a táta, který se dokáže postarat o naši nemalou rodinu. Ale taky nebát se přijmout pomoc kamarádů a zbožných mužů z farnosti třeba při stavbě rodinného domku. Být si vědom toho, že bez Boží pomoci na prvním místě nejde vůbec nic. Na druhé straně je na velkou rodinu dobře vidět a snáz se do ní strefuje. Měli jsme to štěstí, že děti patřily ve škole mezi ty „studijně úspěšnější“ a paní ředitelka jednou prohlásila, že Kolčavovi by mohli mít klidně třeba 15 dětí, protože by škola získávala víc kladných bodů za různé olympiády a soutěže. Méně povzbudivá byla poznámka jednoho pána: „Tolika dětem nemůžete dát vše potřebné pro jejich růst a vzdělání – jak hmotně , tak i osobní pozornosti a zájmu…“ Netroufám si tvrdit, že neměl pravdu, protože každý má svou pravdu, jak říká Karel Čapek. Ale vícečetná rodina přináší i jiné hodnoty než ty, co měl na mysli ten pán. Hlavně je učí žít ve společenství a ne úplně osamocené, dává jim poznávat sourozeneckou lásku a pomoc. Pomáhá jim snáz překonávat překážky a nástrahy běžného života. Ale taky třeba možnost pozorovat zamilovanost starších sourozenců, objevovat svět klučičí a holčičí apod.
Redakčná poznámka: Život a aktivity manželov a celej rodiny Kolčavových sú veľmi pestré. Možno aj preto pred 10 rokmi natočila s nimi česká televízia 25-minútový dokument: Kolčavovi aneb plánované rodičovství.
