rozhovor s lektorským párem Laďou a Maruškou Kolčavovými, část 2.
Jak reaguje okolí a jak se s tím vnitřně vypořádat?
Marie: Nu, reakce jsou. Někdy se pak dost těžko odpouští ty drsné, negativní. Ale naučila jsem se je brát s nadhledem. Například: „Proboha, to nemáte žádné problémy?“ (Čekali jsme, myslím, šesté.) „Ale jo, jeden máme, už se nám nelíbí žádná další jména, tak asi dáme Františka II.“ Sama v sobě jsem se musela rozhodnout, když měl někdo kolem mě problém s naší rozrůstající se rodinou: „Já se budu radovat, ostatní ať naříkají nebo nadávají, když to jinak neumí.“ Nebo komentář: „Vy se furt školíte, až jste z toho blbí.“ Je pravda, že občas měl na kurzu STM někdo pochybnosti, když máme sedm dětí, že metoda nefunguje. Museli jsme je uklidnit, že 5., 6., 7. dítko jsme plánovali a před tím jsme STM metodu neznali, že je to naopak důkaz, že znalost spolehlivé metody nevede k sobectví.
Laďa: Když to shrnu, tak reakce jsou plusové i minusové. Moje maminka pocházela z velmi chudých poměrů z Vysočiny, kdy při měnové reformě přišli o všechny životní úspory, tak se ani nedivím jejímu strachu a věčným obavám o to, „jak uživíme sedm hladových krků“. Odměnou mi byla jedna z posledních slov mé maminky, když u nás dožívala poslední 2 roky života: „Tak dobře jsem se v životě nikdy neměla než tady.“ A můj táta naši nejmladší Alžbětku nazýval „slonečkem“ (sluníčkem). A to bylo pro mě přímo pohlazení po těch všech různých poznámkách.
Jak fungovat s dětmi a jak to nastavit, aby děti fungovaly také samy?
Lad’a: Naší výhodou, když to dnes zpětně vidím, je, že žijeme na vesnici obklopeni širší rodinou, kde je potřeba si navzájem pomáhat a přiložit ruku k dílu. To zažívaly od útlého dětství všechny naše děti. Nejezdili jsme nikdy na žádné velké dovolené – nemohli jsme si to dovolit. Ale vždy jsme byli spolu. A pořád jsme spolu, i když jsme dnes přes týden sami dva s Mařenkou (na víkend se vracejí ze školy poslední dva nejmladší svobodní – Kryštof a Alžběta). Pomáháme si a víme o sobě. O svých radostech i starostech, co nás tíží a co trápí, kde bota tlačí. Necháváme děti odejít do jejich vlastního života a nebráníme jim, i když si někdy myslíme, že by to měli udělat trochu jinak. Každý den se za ně modlím a jmenovitě myslím i na všechny snachy a zetě (i ty čekatele) a na všech 17 žijících vnoučat.☺ Máme se nezaslouženě dobře a krásně!
Marie: Je to opravdu trochu výzva, mít velkou rodinu. Když přijde jedináček do školy s dírou na ponožce, nikdo si nevšimne. Ale u velké rodiny pořád někdo číhá na nějaké selhání. Potřebují se ujistit, že velká rodina je bláznovství. A tak jsem často říkala dětem: „Nezapomeňte, že musíte dělat čest naší velké rodině.“ A když se někdo ptal našich dětí, jak to zvládáme, tak odpověděli: „Hlavní heslo je, musíš si nějak poradit.“ Je opravdu mnohem jednodušší žít s velkou rodinou. Musí být alespoň trochu řád, věci mít svoje místo, jinak by byl totální chaos. Starší automaticky musejí pomoct s mladšími. Prostě je nejde moc rozmazlovat. Někdy je to asi drsné, ale asi to nebylo až tak nejhorší. S vděčností vidím, že se také nebojí mít velké rodiny, když je to možné. Často lidé očekávají, že jsem velmi schopná matka. Až tak ne, a proto musely děti zabrat, pomoct, dospět. Ne, že by vždycky chtěly, ale bylo to potřeba. Hodně nám pomohla i hudba. Jednou jsem někde četla, že Václav Hudeček byl velmi zlobivé dítě, vyřešili to tím, že začal hrát na housle. My jsme radši dali hrát na housle preventivně všechny děti.☺ Přesněji, skoro všechny děti. Nejstarší Mikuláš hraje na varhany, František časem přešel na violoncello, Dominik se Šimonem hrají na violu. Na housle Kristýna, Kryštof a Alžběta. Ale že to některé děti vezmou až tak vážně a zvolí si konzervatoř, to mě nakonec vždycky překvapilo. Všichni už hrají mnohem lépe než já, ale je moc hezké si s nimi zahrát společně. A teď už i s vnoučaty. Celou naši rodinu určitě ovlivnilo, že manžel je varhaník. Někdy to bylo náročné, uhlídat sama malé děti v kostele. Ale jinak jsme díky tomu jako rodina automaticky vnímali liturgický rok, všechny svátky a samozřejmostí byla pomoc s hraním a zpíváním. Prostě „svatby, pohřby s. r. o.“.
Jak si být navzájem oporou?
S pomocí Boží. Biskup Josef Hrdlička nám jednou poradil, že všechny děti a naše starosti máme schovat pod plášť Panny Marie. Pod ochranu Tvou… Vždycky jsme měli a máme štěstí, že nás doprovázeli vzácní kněží. Je někdy těžké být si navzájem oporou, protože všichni tak nějak potřebují vašeho šikovného, hodného a pracovitého manžela. Jsme si pořád vzácní a radujeme se z každé chvilky, kdy můžeme být spolu. A také všichni spolu. S našimi dětmi, s našimi filiálkami, s našimi (zatím) sedmnácti vnoučaty.
Za rozhovor děkují Adam a Radka Prentisovi!
