První známka, že něco není v pořádku, přišla před třemi lety - v den, kdy jsem jela do Brna na přijímací zkoušky na vysokou. Bylo krásně, a tak jsem si po přijímačkách prošla město a vylezla i na Špilberk. Domů jsem přijela až večer a mámě se zdálo, že mám oteklé jedno lýtko. V tu chvíli jsem nad tím ještě mávla rukou.
Zanedlouho mě čekalo taneční soustředění. Tanec byla moje velká vášeň - na střední škole jsem se začala závodně věnovat klasickému i latinskoamerickému a chodila jsem také na salsu. Soustředění, to znamenalo týden tancování od rána skoro až do rána. Celý den se trénovalo a večer se šlo ještě tancovat do klubu. Do toho třicetistupňové vedro a podpatky. Po návratu domů už nebylo pochyb - jedno lýtko jsem měla mnohem větší než druhé. Šla jsem k lékaři, ten mě poslal na sono, odtud jsem putovala na ortopedii, ale ani tam nevěděli, co se mnou. Asi po měsíci jsem se dostala na internu, kde konečně padla diagnóza. Trombóza. Poležela jsem si tam týden, nasadili mi warfarin a spolu s ním mi píchali fraxiparin, což je forma heparinu. Musela jsem také držet přísnou dietu - nesměla jsem třeba jíst zeleninu zelené barvy, kuřecí maso a spoustu dalších věcí. Chodila jsem na pravidelné odběry krve, ale hodnoty stále neklesaly. Bylo mi pořád špatně a začaly mi po hrstech vypadávat vlasy. V nemocnici mi udělali genetické testy, které prokázaly, že vrozené dispozice k trombóze nemám. V naší rodinné anamnéze nic podobného také není. Pak se mě lékaři zeptali, jestli náhodou neberu antikoncepci. Když jsem řekla, že ano, označili právě ji za příčinu trombózy. A řekli mi, že ji už nikdy nesmím brát.
Hormonální antikoncepci mi doporučila moje gynekoložka už někdy v sedmnácti letech. Tehdy si do té doby celkem pravidelná menstruace začala přicházet, kdy chtěla. Byla také mnohem delší a silnější než dřív. Léčba zabrala, měsíčky zeslábly a zkrátily se na obvyklou dobu. Účet mi vystavila až o několik let později.
Zanedlouho mě čekalo taneční soustředění. Tanec byla moje velká vášeň - na střední škole jsem se začala závodně věnovat klasickému i latinskoamerickému a chodila jsem také na salsu. Soustředění, to znamenalo týden tancování od rána skoro až do rána. Celý den se trénovalo a večer se šlo ještě tancovat do klubu. Do toho třicetistupňové vedro a podpatky. Po návratu domů už nebylo pochyb - jedno lýtko jsem měla mnohem větší než druhé. Šla jsem k lékaři, ten mě poslal na sono, odtud jsem putovala na ortopedii, ale ani tam nevěděli, co se mnou. Asi po měsíci jsem se dostala na internu, kde konečně padla diagnóza. Trombóza. Poležela jsem si tam týden, nasadili mi warfarin a spolu s ním mi píchali fraxiparin, což je forma heparinu. Musela jsem také držet přísnou dietu - nesměla jsem třeba jíst zeleninu zelené barvy, kuřecí maso a spoustu dalších věcí. Chodila jsem na pravidelné odběry krve, ale hodnoty stále neklesaly. Bylo mi pořád špatně a začaly mi po hrstech vypadávat vlasy. V nemocnici mi udělali genetické testy, které prokázaly, že vrozené dispozice k trombóze nemám. V naší rodinné anamnéze nic podobného také není. Pak se mě lékaři zeptali, jestli náhodou neberu antikoncepci. Když jsem řekla, že ano, označili právě ji za příčinu trombózy. A řekli mi, že ji už nikdy nesmím brát.
Hormonální antikoncepci mi doporučila moje gynekoložka už někdy v sedmnácti letech. Tehdy si do té doby celkem pravidelná menstruace začala přicházet, kdy chtěla. Byla také mnohem delší a silnější než dřív. Léčba zabrala, měsíčky zeslábly a zkrátily se na obvyklou dobu. Účet mi vystavila až o několik let později.
Kvůli trombóze jsem musela brát stále více warfarinu, a když to nezabíralo, přešli jsme opět na injekční užívání fraxiparinu. Jenže se mi na břiše, v místech vpichu, začaly objevovat tvrdé začervenalé boule a ukázalo se, že mám na heparin alergii. Od té doby jsem se léčila na hematologii. Denně jsem chodila na kontroly, bylo mi neustále špatně, měla jsem permanentně zvýšenou teplotu, hodně jsem přibrala a kvůli odběrům jsem měla rozpíchané ruce jako feťák. Můj společenský život téměř zanikl. Přestala jsem tancovat, sportovat i kamkoliv chodit. Jediný důvod, proč jsem opouštěla domov, bylo studium - dostala jsem se na Vysokou školu ekonomickou. Že bych si s novými spolužáky vyrazila do baru, ale nehrozilo. Ze zakouřeného prostředí mi nohy otékaly ještě víc. Z mého stavu byla samozřejmě nešťastná i celá rodina. Máma často plakala, já jsem před ní dělala hrdinku, ale o samotě jsem ani já neudržela slzy a vzpomínala na sladké časy před nemocí.
Léčba nakonec trvala asi rok. Dnes už vypadají moje nohy dobře a rozdíl vidím jen já. Můj život už se ale zcela k normálu nevrátil - tanec ani sporty pro mě nepřipadají v úvahu, nemůžu nosit podpatky a kvůli cigaretovému kouři nechodím do barů nebo klubů. Nesmím ani cestovat autobusem na delší vzdálenosti a v letadle si preventivně píchám injekce. Stejně tak mám zakázané brigády, při kterých bych měla stát delší dobu na nohou. O nic lepší není ani delší sezení. Hrozbou je i každá nemoc nebo ponocování. Kdybych na sebe nedávala pozor, mohla by přijít další trombóza, mohly by se objevit křečové žíly nebo dokonce bércové vředy. Musím se vyhýbat teplým koupelím a po většinu roku nosím neestetické kompresivní punčochy. Na to všechno už jsem si ale zvykla. Našla jsem si nové zájmy, slučitelné s mým onemocněním, zbyli mi jen opravdoví přátelé a začala jsem si mnohem víc vážit rodičů, kteří stáli celou dobu při mně.
Příběh dvaadvacetileté Anny zaznamenala: Lucie Jánská
Léčba nakonec trvala asi rok. Dnes už vypadají moje nohy dobře a rozdíl vidím jen já. Můj život už se ale zcela k normálu nevrátil - tanec ani sporty pro mě nepřipadají v úvahu, nemůžu nosit podpatky a kvůli cigaretovému kouři nechodím do barů nebo klubů. Nesmím ani cestovat autobusem na delší vzdálenosti a v letadle si preventivně píchám injekce. Stejně tak mám zakázané brigády, při kterých bych měla stát delší dobu na nohou. O nic lepší není ani delší sezení. Hrozbou je i každá nemoc nebo ponocování. Kdybych na sebe nedávala pozor, mohla by přijít další trombóza, mohly by se objevit křečové žíly nebo dokonce bércové vředy. Musím se vyhýbat teplým koupelím a po většinu roku nosím neestetické kompresivní punčochy. Na to všechno už jsem si ale zvykla. Našla jsem si nové zájmy, slučitelné s mým onemocněním, zbyli mi jen opravdoví přátelé a začala jsem si mnohem víc vážit rodičů, kteří stáli celou dobu při mně.
Příběh dvaadvacetileté Anny zaznamenala: Lucie Jánská
Zdroj: http://hn.ihned.cz/c1-43165600-mam-trombozu-muze-za-to-antikoncepce