(výňatek z vystoupení kardinála Schönborna, Jeruzalém, 27. března 2008)
Ježíš řekl apoštolům: „Budete mi svědky.“ Čeho jsme svědky, k čemu jsme povoláni, abychom o tom svědčili v dnešní Evropě? O tom, co učedníci zažili na cestě, když se vraceli. Obrátili se v Emauzích a vrátili se do Jeruzaléma; poznali Ježíše při lámání chleba. Co se cestou přihodilo? Řekl bych, bez alegorické exegeze: Co se přihodilo na cestě? Chtěl bych vám říci jednu věc, která vstoupila do mého srdce. Myslím, že je to slovo od Ducha svatého, které musím vyslovit: Jakou vinu má Evropa? Vina Evropy, její hlavní vina je to, že řekla „ne“ životu. Nedávno jsem v rakouské televizi odpověděl na otázku jednoho novináře: „Evropa řekla třikrát ‚ne‘ své vlastní budoucnosti.“ Poprvé v roce ’68 – teď je to 40 let – když odmítla encykliku Humanae vitae. Podruhé v roce ’75, když Evropu zaplavily potratové zákony. A potřetí … právě včera jsem se dověděl zprávu z Rakouska, že vláda souhlasila se sňatky homosexuálů i v Rakousku: to je třetí „ne“ budoucnosti a životu.
A to není – jak jsem řekl v televizi – věc v první řadě morální. Je to otázka faktů: Evropa vymírá, protože řekla „ne“ životu. Mám na srdci, abych to vyslovil na tomto místě, kde nám Ježíš řekl, že dostaneme odpuštění svých hříchů, protože si myslím, že je to hřích i nás biskupů, i když v roce ’68 nikdo z nás biskupem ještě nebyl. V dnešním Německu 100 rodičů má 64 dětí a 44 vnuků. To znamená, že během jedné generace – bez imigrace – se počet obyvatel Německa sníží na polovinu. Postojem k Humanae vitae jsme řekli „ne“ životu. My jsme nebyli biskupy, ale byli to naši spolubratři. Neměli jsme odvahu říci Humanae vitae jasné „ano“. Některé výjimky zde byly. Tehdejší berlínský kardinál Bengsch připravil text pro Německou biskupskou konferenci, který byl textem prorockým. Avšak někam se propadl a místo toho vyšlo Königsteinské prohlášení, které oslabilo církev v Německu v jejím postoji říkat „ano“ životu. Další výjimkou byl Krakov; skupina teologů napsala pod vedením krakovského kardinála arcibiskupa, tolik milovaného papeže Jana Pavla II., v roce 1966 Memorandum a zaslala ho papeži Pavlu VI. Myslím si, že toto svědectví biskupa mučednické církve, mlčící církve, mělo větší váhu než všechny odborné expertizy, které papež Pavel VI. nechal k této otázce vyhotovit a které ho dovedly k jeho odvážnému rozhodnutí, kvůli němuž potom zůstal strašně osamocený. Tento krakovský text – jsem o tom duchovně přesvědčen a nemám pro to historický důkaz, ale je to mé duchovní přesvědčení – dodal či pomohl dodat Pavlovi VI. odvahu, aby napsal encykliku Humanae vitae. Pak tady byl ještě jeden další „blázen“ ze španělských baráků, spolu s další „bláznivou“, kteří měli odvahu říci „ano“ životu, říci „ano“ Humanae Vitae a jít přitom proti proudu, a jak silný protiproud to byl! Vzpomínám si na jeden výtisk Spiegelu v Německu: na titulní straně byl zobrazen papež Pavel VI. s pilulkou v ruce a se zesměšňujícím „Ne“! A z těchto bláznů v Kristu vzešlo něco, co je stejně nepopiratelným faktem jako demografický pád Evropy: jsou to rodiny Neokatechumenátní cesty, které nám v Evropě podávají svědectví o tom, že Pavel VI. měl pravdu, že život je velikým Božím darem, a že „ano“ životu je podmínkou pro život šťastný, je podmínkou pro živoucí Evropu. Ale my biskupové, za zavřenými dveřmi ze strachu, ze strachu nikoli před židy, ale před tiskem a také před neporozuměním našich věřících, jsme neměli odvahu! V Rakousku jsme uveřejnili Prohlášení z Mariatrostu, podobně jako v Německu Königsteinské prohlášení. A to u Božího lidu zeslabilo jeho smysl pro život a bralo mu to odvahu otevírat se životu. Když nastoupila vlna potratů, církev byla oslabená, protože se nenaučila té odvaze k odporu, jakou jsme viděli v Krakově a jakou nám Jan Pavel II. předváděl během svého pontifikátu, odvahu říkat Bohu a Ježíšovi „ano“ i za cenu toho, že námi budou pohrdat. Ze strachu jsme zůstali za zavřenými dveřmi. Myslím si, že i když my jsme nebyli v té době biskupy, musíme se kát za tento hřích evropského episkopátu, který neměl odvahu podpořit Pavla VI., protože dnes všichni ve svých církvích a ve svých diecézích neseme těžké důsledky tohoto hříchu (potlesk). „Čiňte tedy pokání a změňte život“, říká Petr židům, nikoli nám biskupům. Říká židům: „Čiňte pokání a změňte život, aby byly zrušeny vaše hříchy a mohl nastat čas Pánovy útěchy.“ Na tomto svatém místě bych chtěl Pána poprosit, aby vstoupil i zavřenými dveřmi a dal nám odvahu, i pokud nám v posledních 40 létech chyběla, abychom říkali životu „ano“. Řekli jsme to, ale musíme to říci s touto silou. Kéž nám odpustí nedostatek odvahy a dá nám sílu, jakou dal apoštolům, když je odtud vysílal.