Zdrženlivost jsem si nevybral. Se svou povahou bych to nikdy neudělal.
Je to jen nástroj, který jsem se rozhodl používat, protože je nutný pro něco jiného, co jsem si vybral a co jsem dlouho hledal. Hledal jsem opravdový vnitřní pokoj a klid v našem „intimním životě“. Pokoj obecně mám, když dělám správné věci a je to doplněné o radost, když je dělám správně.
Vzpomínám si, jak nám jednou na střední škole řekl učitel filosofie či občanské nauky, že nějaký tuším řecký filosof řekl, že některé věci jsou správné, protože jsou správné (nebo tak nějak). Zdůraznil, že VŠE se dá obhájit jak pro ANO, tak pro NE. Na tomto jeho tvrzení mě fascinovalo, že podle něj se dá všechno „ukecat“. Vražda, krádež,… všechno. On tvrdil, že některé věci jsou prostě dobré a netřeba a ani nelze je dokázat – vždy by se mohl najít lepší řečník / filosof, který by mohl dokázat „ukecat“ pravý opak.
Ohledně PPR a zdrženlivosti jsem si našel při poctivém hledání odpovědi to, co jsem chtěl slyšet – tedy spoustu důvodů proč NE! Případně jsem našel cestu, jak zdrženlivost obejít, či jak to udělat a „omluvit“, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Sexuální touhu jsem tak uspokojil, našel trochu „fyzickou“ úlevu, ale stejně jsem se v pohodě necítil. Podvědomě jsem věděl, že kličkuju a že pravda je jinde. A to i když jsem si byl jist, že bych našel kněze, který by mi můj přístup nakonec „požehnal“ a já bych mohl mít „oficiálně klid“ – před všemi ale ne před sebou a před NÍM.
Se svou ženou jsme stále hledali řešení. Nakonec jsme si řekli, že půjdeme do PPR. Zpočátku jsem trochu pochyboval, zda to bude vůbec pro nás možné při našem životním stylu se třemi malými dětmi. Ukázalo se, že ano. Hned po prvním měsíci jsem objevil něco nového. Neumím to vysvětlit, zkušenost je nepřenosná. Se svou ženou jsme byli v radosti, pokoji, lásce, touze, kráse a ten večer a pár dalších také bez jakékoliv zdrženlivosti :o). Rána po těch večerech pak byla v „pokoji“. Bez jakýchkoliv otázek a pochyb.
Pocítil jsem, že toto je propastně odlišné od toho, co jsem zažíval předtím. Uvědomil jsem si, že toto je správně. Bude to možná patřit mezi věci, které nepochopím rozumem a ani si to nebudu umět nijak zdůvodnit. Že toto pochopím „jen“ srdcem.
Mé rozhodnutí jít cestou PPR se tak stvrdilo. Zdrženlivost je jen věc, která k tomu patří. Rozdíl mezi před tím a poté byl tak velký, že již nechci nic menšího. Raději si počkám na zákusek, než žmoulat rohlík :o). Rozhodl jsem se pro určitou cestu. Vím, že na ní mohu klopýtnout, případně si občas kousnout do rohlíku, ale naštěstí u Boha a mé ženy to není jako v běžném světě, kde se hledí na výkon a počítají se chyby. Věřím, že pro Boha je zásadní, kam chci jít a jestli jdu. Ne to, jestli na cestě klopýtám.
Když jsme se s manželkou touto cestou vydali, objevili jsme i další pozitiva. Dříve, když jsme spolu mohli být každý den, žena byla velmi unavená nebo se mi snažila vyhnout, nebo… A já se v noci trápil, jestli můžu, nebo ne – kvůli odmítnutí, pak zase kvůli tomu, že jsem jí chtěl dopřát spánek a odpočinek… prostě jsem pořád něco řešil a trápil se. Teď k mému překvapení chodím spát v klidu, protože vím, že nic nebude :o). Nemusím nad ničím přemýšlet, trápit se a převalovat se. Naopak se zaraduji, když si pomyslím, že už za týden… a někdy si trochu povzdechnu, když to očekávám „za dva“ :o).
Teď, když nastane období „noční radosti“, oba se již těšíme a dáme si záležet na přípravě. Je radost být spolu, když se okoupeme, žena se navoní (já voním přirozeně :o), oblékne si „supr“ prádlo, je na ní vidět že se také těší… až propastný rozdíl od předchozího období, kdy jsme spolu mohli být „kdykoliv“.
Období, kdy můžeme být spolu, jsme z opatrnosti ještě více „ořezali“. Překvapilo mě ale, že i tak je nyní pro mě snazší překonat 2-3 týdny, než dříve 1 týden.
Některé věci jsou jednodušší poté, co jsem se pro zdrženlivost osobně rozhodl. To osobní rozhodnutí vidím jako zásadní. Je ale pravda, že mi pomáhá si některé věci víc hlídat a zdržet se jich – ať už „studování“ pěkných žen v letních šatech, nebo rozvíjení fantazie ohledně nočního scénáře s mou vlastní ženou. Toto režírování si nechám raději až na chvíli před dnem „D“, nebo hodinou „H“ :o).
Pomůže také v modlitbě poprosit o pomoc. Když pomyslím na sv. Josefa, který byl a přesto „nebyl“ s P. Marií… Žil s mladou, jistě pohlednou a radostnou ženou a nedotkl se jí. I kdyby už nic jiného, tak jen pro to, co zvládl v tomto, je BOREC.
Závěrem: Někdy to je těžké – nepopírám. Ale taky vím, že se to zvládnout dá. Občas si vzpomenu na přirovnání s do poloviny naplněným půllitrem: optimista jej vidí zpoloviny plný a pesimista zpoloviny prázdný. Snažím se netrápit a nesoustředit se na to, o co jsem přišel, ale soustředím se na to, co jsem získal a co dobrého „již brzy“ přijde a vím, že to bude lepší než to, o co jsem přišel. Pro mě osobně platí, že s PPR a zdrženlivostí můžu mít v životě něco lepšího než bez něj. Proč si to nevzít za cenu, kterou můžu dát? Už nechci rohlík, chci zákusek :o).
Čistota je to, co je DOBŘE a s čím mi STVOŘITEL pomůže, když budu chtít a když jej požádám o pomoc. Zásadní ale je, rozhodnout se. A to rozhodnutí musí člověk někdy dělat každý den. Nemusím všemu rozumět. V životě je dost věcí, kterým nerozumím a stejně je používám, protože vím, co s nimi dokážu a co mi jejich fungování přinese. Tak stejně mohu přistoupit i k PPR a zdrženlivosti. Nemusím znát všechny důvody, stačí vědět, že je to správně a držet se toho. Může se mi stát, že to někdy neustojím, ale je důležité, abych se vydal na cestu a šel. Bůh ani má žena se na mne nebude zlobit, když klopýtnu. I to, co je pro mě někdy nesplnitelné, ve spojení s Bohem není nic, co bych nezvládl. Když se s ním spojím, tak se mohou a budou dít opravdové zázraky. Mám údivem trochu pusu dokořán, že já, Mirek, můžu být součástí zázraku… BOŽÍHO.
Mirek