Theresa A. Thomasová
V dubnu 2005 mi diagnostikovali rakovinu. Bylo to 2 týdny po narození mého devátého dítěte a jen několik dnů po tom, co můj nejmladší bratr zahynul při autonehodě.
Naráz jsem přestala kojit, protože bylo nutno podstoupit řadu testů, včetně MRI (magnetické rezonance) a CT (počítačové tomografie), který vyžadoval podání radioaktivního materiálu. Navíc měla po nich následovat chemoterapie. Matka prostě nemůže kojit, když jí tělem prochází tolik jedů.
Hned se mi naplnily prsy, dostala jsem mastitis a pak těžké plísňové onemocnění po antibiotikách. Byla jsem také neklidná a nešťastná z toho, že nemohu živit své dítě a přirozeně s ním vytvářit vazbu tak, jak jsem to dělala s ostatními osmi. Byla jsem vyčerpaná z porodu a péče o novorozeně a zpracovávala smutek ze ztráty bratra.
Ale posledním stéblem, které zlomí hřbet osla bylo, když jsme s manželem seděli v ordinaci onkologa, hlavu plnou různých možností léčby. Onkolog zakončil svou část diskuze o mé budoucnosti konstatováním: „než začneme s léčbou, musíme vám nasadit antikoncepci, protože absolutně nesmíte otěhotnět.“ Vysvětlil pak, že by těhotenství brzdilo postup léčby a prognózu i konečný výsledek, což byl elegantní způsob jak vyjádřit, že na zábraně těhotenství závisel můj život.
„My praktikujeme přirozené plánování rodičovství,“ pípla jsem nesměle.
Lékař nám vysvětlil, že chemoterapie úplně rozhází můj systém. Čekalo mě nejméně 6 měsíců nepříjemné léčby. Řekl, že není možno spoléhat na symptomy ovulace. Chemoterapie někdy způsobí u ženy časnou menopauzu, jindy jsou její cykly kolísavé. Nemůžeme si dovolit žádnou chybu v interpretaci příznaků plodnosti. Lidé, kteří praktikují PPR, používají při léčbě rakoviny ještě nějakou „pojistku“.
Bylo jasné, že v jedné z nejvíce fyzicky a emocionálně zatížených situacích mého života, přichází na mne i morální zátěž. Máme se teď s Davidem roz-hodnout být poctivými katolíky a odmítnout antikoncepci, nebo si pro sebe uděláme výjimku?
Jak jsme seděli vedle onkologa, oba jsme se současně tiše rozhodli proti jeho návrhu. Myslím, že ho to překvapilo, ale respektoval nás. Hádám, že předpokládal, že se stejně brzy vrátíme pro recept.
Někteří katolíci nám radili, že je naše situace „jiná“. Říkali: „Vy máte k předcházení těhotenství vážný důvod.“ Jeden pracovník ve zdravotnictví mi dokonce řekl: „Kněží nemohou rozumět tlakům manželského života. Pán Bůh pochopí.“
Oceňovala jsem v těch slovech upřímnou snahu pomoci, ale mé srdce říkalo, že nemohu následovat radu, o které vím, že není správná. Kdyby byla teď umělá regulace početí pro mne přijatelná, byla by přijatelná i v jiné výjimečné situaci a pak v dalších a pak samozřejmě kdykoliv. Tak jsme se rozhodli: vydržíme!
Když je člověku diagnostikována život ohrožující nemoc, touží po lásce, ujištění a intimitě manželského objetí. Jak jsem postupně při léčbě otékala a vypadaly mi vlasy, připadala jsem si ošklivá a cítila se deprimovaná. Bude mě David stále milovat, zůstane při mně? Nezmění názor?
Byla jsem unavená, podrážděná, bylo mi špatně. Cítila jsem, že nemám manželovi co nabídnout. Stýskalo se mi po blízkosti, kterou jsme dříve zažívali. Byla jsem v pokušení všechno vzdát a vzít své rozhodnutí zpátky.
David byl ale pevně rozhodnutý. Projdeme tou léčbou rakoviny a vším, co obnáší a budeme se pak zas radovat z normálního vztahu.
Po několika týdnech nového režimu jsem se obrátila na Institut Pavla VI. S pomocí trpělivé ošetřovatelky jsem se naučila rozeznávat jemné rozdíly v interpretaci příznaků v situacích jako byla moje. Nakonec jsme se ale s manželem rozhodli, že nechceme nic svěřovat náhodě. „Šest měsíců uteče, ani se nenaděješ,“ ujišťoval mě.
Vzdala jsem se. Oba jsme přijali naprostou zdrženlivost. Nemohu říci, že to od té chvíle bylo úplně jednoduché. Často jsem byla v pokušení beznaděje.
Jednoho odpoledne jsem se zastavila v kapli adorace a se slzami poklekla. Pak jsem tam prostě seděla nešťastná, bezmocná a v pochybnostech. V duchu jsem opakovala: „Prosím, pomoz mi.“
Náhle jsem cítila v hloubi duše teplo. Jakoby Ježíš mluvil přímo k mému srdci. „Nejsi sama, jsem s tebou.“ A pochopila jsem, že Ježíš je se mnou nejen v této zoufalé chvíli, ale že ochotně bere na sebe všechno trápení, které zakouším – od injekcí a infuzí, přes žaludeční potíže až po hluboké osamění. Je ochoten trpět se mnou a pro mne. V hloubi duše jsem cítila, že moje utrpení – a vlastně každé utrpení – bylo pozváním k účasti na spáse kříže. Žádal mne o důvěru. Opustila jsem kapli v úžasu a bázni.
Po šesti měsících a 12 vyčerpávající léčebných procedurách jsem byla prohlášena za zdravou. David mne vzal do nádherných lázní v Rancho Mirage v Kalifornii. Štědře mi poskytl bahenní koupele a lymfatické masáže. Spali jsme, koupali se a dobře jedli a přijeli domů odpočinutí s obnoveným intimním vztahem. Náš život se pomalu vrátil do normálích kolejí a teď se na mou rakovinu díváme zpátky jako na krátkodobou poruchu na obrazovce. Jsme rádi, že jsme udělali správné rozhodnutí.
Jsem přesvědčená, že nám Pán Bůh daroval ten čas jako příležitost k růstu hlubokého duchovního spojení. Nabídl nám možnost definitivně se pro něj rozhodnout; dozrávat a sílit prostřednictvím mnoha různých bolestí, které utrpení přináší.
Dnes se dívám na katolické manželské páry, které zápasí s učením církve o řízení početí a jsou v pokušení užívat antikoncepci. Chtěla bych jim dodat odvahu: buďte silní, zůstaňte věrni své víře. Dokážete to!
Rozhodujte se správně, i když je to těžké. Pán Bůh je s vámi na každém kroku, víc než si dokážete představit. Důvěřujte mu, a požehnání přijde.
[Family Foundations, Volume 36, Number 6, květen-červen 2010, str. 30n.]