Kolik máme mít dětí?

Asi všichni víme, že má každá žena mít průměrně 2,1 dětí, aby se udržel počet lidí v zemi v rovnováze, tj., aby zůstal zachován přibližně stejný počet obyvatel. Proč nestačí 2 děti? Protože se rodí přirozeně víc chlapců než děvčat, asi 106:100. Znáte rodinu s 2,1 dětmi? Ne? Já také ne. Ale mohli bychom si představit, že ten průměr vyjde, když má 9 rodin 2 děti a desátá 3. Takže by manželé mohli myslet: „Dobře, budeme mít dvě děti; splnili bychom tím svou povinnost vůči státu, církvi a lidstvu. Určitě se najdou sem tam nadšenci, kteří by měli 3 nebo dokonce víc dětí.“ Stačí to?

Ne. Život tak jednoduchý není.

Musíme brát v úvahu ještě další skutečnosti lidského života:

• Jsou lidé, kteří zemřou dříve než se narodí; říká se jim „spontánní potraty“. Že bychom je nepočítali? Jsou to ale naše milované děti, členové našich rodin, snad naši přímluvci v nebi.

• Jsou také lidé, kteří se narodí, ale zemřou jako děti, buď brzy po narození, nebo z nějaké zlé nemoci nebo z nehody v dětství nebo v dospívání.

• Jsou jiní, kteří jsou zdraví, ale nenacházejí životního partnera nebo netouží žít v manželství, zůstávají celý život svobodní a nemají potomky.

• Jsou i takoví, kteří mají povolání k životu v celibátu.

• Jsou manželé, kteří by chtěli děti, ale postupně zjistí, že jim žádné nepřicházejí – jsou neplodní, sterilní. Počet takových lidí stoupá; může tvořit dokonce již 20 % až 25 % párů.

• Existuje také sekundární neplodnost. Žena např. porodí první dítě a nastanou komplikace, a další děti nemůže mít.

• Jsou další, kteří nejdříve studují, vydělávají peníze, pořídí si byt nebo dům, auto, pejska, chtějí se užívat, jezdit na dovolenou do ciziny a myslí si, že by pak bylo hezké mít i dítě jako „třešničku na dortu“. Zdá se, že je v naší společnosti tato skupina dost velká. Myslí jen na sebe, ale krátkozrace. Když pak se dva jedináčci vezmou, kdo se bude starat o jejich čtyři staré rodiče?

 

V praxi to znamená, že by měli všichni manželé, kteří jsou schopní mít děti, vychovat alespoň tři, aby počet obyvatel země zůstal stabilní. Protože se to v praxi u běžného obyvatelstva nestane, mohou mít lidé klidně i mnohem větší rodiny.

Někteří, spíš tradiční katolíci, chtějí přijímat všechny děti, které jim Pán Bůh pošle. Je to dobrý přístup. Měli by ale praktikovat ekologické kojení, aby se manželka, která nese hlavní břemeno tím, že ty děti nosí, rodí a stará se o ně, každoročními porody nevyčerpala. Kojení je totiž Boží způsob regulace početí, aby měli rodiče čas a sílu se věnovat každému novému dítěti. Ti, kteří se necítí tak silní, aby dali život 10 až 15 dětem – a to je asi většina z nás – by měli vzít na sebe kázeň periodické čisté abstinence v praxi přirozené regulace početí. I to je druh oběti, pro některé menší, pro některé větší.

 

Čtenář by mohl mít z tohoto článku dojem, že vyzývám manžele, aby měli větší počet dětí. Takový dojem by byl pravdivý! Nicméně bych chtěl zdůraznit, že Liga ve svých kurzech sice povzbuzuje ke štědrosti v počtu dětí, nikdy ale neřekne někomu konkrétně, kolik má dětí mít. Je to zodpovědnost, která náleží pouze manželům samotným. Ani v encyklice Humanae vitae nedává bl. Pavel VI. konkrétní pokyny k velikosti rodiny, ale jen všeobecné náznaky důvodů fyzického, hospodářského, psychologického nebo sociálního charakteru (HV 10), aby rodiče rozhodovali velkodušně pro početnou rodinu anebo se z vážných důvodů a při zachování mravního zákona vyhnuli dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu početí nového dítěte (tamtéž). Pro některé by se mohly tyto důvody zdát příliš nejasné nebo všeobecné. Je to proto, že papež nemůže vidět do situace konkrétních manželů. Ani kněz, ani kamarádka, ani babička nemůže říci mladým manželům, jak mají jednat. Je to ryze zodpovědnost těch manželů před Bohem.

Pro manžele v plodném věku je to zásadně stálé téma, a názory manželů se mění během času. Bezprostředně po porodu budí představa dalšího těhotenství obavy; v průběhu času ale může růst touha. Je to rozhovor na pokračování, pro který je však rozumné hledat správné okolnosti. Jeden manžel mi řekl, že navrhl manželce, že by bylo hezké mít další dítě. Ona na to odpověděla, že o tom budou mluvit až v době poovulační neplodnosti. Je to rozumný přístup, ale někteří nejsou rozumní. Mají však stejně radost z dítěte, které se počalo z jejich „nerozumného“ postupu.

A když vidíme, že nám známí manželé ještě nemají děti nebo mají pouze jedno, nevíme, jestli jsou sobci, nebo z vážného důvodu odkládají početí nebo těžce trpí pod břemenem neplodnosti. Jsou to velmi citlivé osobní záležitosti,do nichž bychom se neměli míchat, ledaže nás ti přátelé kvůli tomu sami osloví.