Reakce jedné matky na zprávy o současných výzkumech
Elizabeth Fossová
Nedávno vyšla v několika velkých zpravodajských agenturách zpráva o studii publikované v britském lékařském časopise Lancet, podle které u žen klesá riziko rakoviny prsu o 4,3% za každých dvanáct měsíců kojení. O dalších 7% klesá za každé narozené dítě.
Dále, připomínaly novinové zprávy veřejnosti, „vedle nezměrného emocionálního prospěchu pro matku se ukazuje, že kojení také snižuje riziko rakoviny dělohy, pomáhá zpevňování dělohy po porodu a návratu celé postavy do stavu před těhotenstvím.“
Ten první článek mi poslala má přítelkyně Michele a společně jsme pak studovaly další zprávy. Pro mne byly velmi zajímavé a pozitivní. Ženy v roz-vojových zemích, které měly více dětí a kojily po léta a ne jen několik týdnů či měsíců, měly mnohem nižší výskyt rakoviny prsu. Podezření na toto spojení jsem měla již několik let.
Před čtyřmi lety jsem po slavnostní mši ke 40. výročí Mléčné ligy (La Leche League) měla tu čest mluvit s několika z jejích zakladatelek. Měla jsem v šátku na sobě mé čtvrté kojené dítě. Před tím jsem už 8 let buď kojila nebo byla těhotná nebo obojí. Úplně jsem přijala tento způsob upoutání se k dítěti a byla jsem unavená. Hlasy ze společnosti kolem mne mi říkaly, že všechno to rodění, kojení a nošení zatěžuje mé tělo. Říkala jsem si, že na tom něco bude.
Teď jsem seděla a hovořila se zakladatelkami LLL, ženami dobře přes 60 a 70 let, a začalo mi docházet, že názory lidí ze společnosti kolem mne mohou být mylné. Všechny tyto ženy vychovaly velké rodiny a po dlouhá období kojily. Kromě Edwiny Froelichové měly každá sedm až deset dětí. Paní Froelichová měla své první dítě ve 36 letech a pak měla ještě dvě , což je na dnešní poměry pořád docela velká rodina. Tyto ženy, nejen že přežily četné porody, dlouhodobé kojení a náročnou péči o děti, ale dokonce jim to svědčilo. Všechny byly o 40 let později stále plné života, zdravé, šťastné a aktivní.
Přesto, že britská studie potvrdila to, co jsem si tenkrát na konferenci začala uvědomovat – že totiž, když používáme svá těla podle Boží vůle a žijeme podle přirozeného zákona, opravdu nám to fyzicky i duševně prospívá – výzkumníkům něco uniklo. Vzali na vědomí, že je potřeba povzbuzovat ženy k prodlouženému kojení, ale jsou přesvědčeni, že můžeme realisticky doufat jen v malé prodloužení a rozhodně nemůžeme od žen očekávat, že budou mít víc dětí. Unikla jim skutečnost, že při tomto druhu péče o dítě jde o styl života. Vedoucí výzkumná pracovnice Valerie Beralová řekla, že studie nemůže nabídnout žádná doporučení, protože „praktické důsledky jsou velmi složité.“ Jak Beralová tak její spolupracovnice Eugenia Caleová se „shodly na tom, že je nerealistické očekávat od západních žen, že se svým životním stylem posunou o dvě století zpátky.“ Jak jsem to četla, vzrůstala moje nevole. Vyjádření, která cituji dále, mi pak úplně dodala: „Vědci pracující na výzkumu jsou si vědomi, že je naprosto nerealistické očekávat od dnešních zaměstnaných žen, aby napodobovaly africké venkovské matky, které mají typicky šest nebo sedm dětí a každé z nich kojí do dvou let.“ A Beralová řekla: „Prodloužené kojení a spousta dětí snižuje riziko rakoviny prsu. Je však naprosto nerealistické očekávat, že to je preventativní informace pro dnešní ženy v rozvinutých zemích. Budeme muset zjistit čím je to způsobeno a ptát se, zda lze dosáhnout stejného efektu přijatelnou cestou.“
Moment! Než utopíme miliony dolarů při objevování magické střely, která svým efektem napodobí u matek prodloužené plození a kojení dětí, podívejme se na skutečnost, že některé ženy tímto způsobem opravdu žijí. Zvažme možnost podporovat tyto ženy, které vychovávají velké rodiny a kojí své děti až do batolecího věku. A zvažme možnost, že při této „nepřijatelné“ praxi jde o víc, než o pouhou fyziologii.
Až dopíšu tento článek, uspím při kojení své batole. Pak se budu věnovat redigování své knihy. Právě mi přišla zpět od korektorky, která je současně široce publikující autorkou a matkou tří dětí, z nichž každé bylo kojené víc než rok. Až dokončím korektury, pošlu knihu své nakladatelce, matce pěti malých chlapců. Všechny jsme matky v domácnosti. Všechny věříme ve velké rodiny. A s určitými výhradami všechny přiznáme, že jsme pracující matky. To označení nám moc dobře nepadne, protože dnešní společnost spojuje termín „pracující matka“ s ženou, která svěří své děti do péče cizím lidem a jde do velkého světa, kde stráví víc hodin, než doma v bdělém stavu. To označení ovšem pro nás platí.
Poznaly jsme, že nás Pán Bůh obdařil velikým darem plodnosti, touhou a milostí pečovat i kreativními a organizačními schopnostmi, které usměrňují naši profesionální práci. Jsme naprosto moderní pracující ženy, které se odmítají točit zády při konfrontaci s Božím plánem pro ženy a jejich rodiny. A právě ve složitosti tohoto náročného tance vidíme obohacení jak našich osobních tak i profesionálních životů. To je životní styl, který není široce uznávaný a my se často musíme opravdu namáhat, abychom dobře zvládly obě oblasti. Je zajímavé, že jsme všechny věřící. A nejsme samy.
Do stejné třídy patří (v USA) známé autorky knih jako Kimberly Hahnová, Martha Searsová a Linda Eyreová a zpěvačka a autorka písňových textů Marie Belletová, ty všechny mají šest nebo více dětí. Samozřejmě sem také patří zakladatelky Mléčné ligy, které založily ligu na farním výletě a rozšířily ji na mezinárodní organizaci, zatím co kojily své děti a pečovaly o potřeby svých velkých rodin. O potřebách žen pracujících doma se populární tisk příliš nezmiňuje.
Patří k nám také talentované ženy, které se rozhodly zcela odložit kariéru, zatím co vychovávají své děti. Jsou to inteligentní ženy, které svůj talent a nápaditost vkládají do svého povolání matky v domácnosti. Slouží svým církvím a obcím a současně pečují o své děti. Chápou, že dětství je určité období a to období, které si hodlají plně vychutnat. Tyto ženy vědí, že mohou mít všechno, jenom to prostě nemají všechno najednou.
Nemálo mne zlobí závěry výzkumníků, v kterých se naznačuje, že ženy, které dávají přednost většímu počtu dětí a prodlouženému kojení, jsou automaticky méně vzdělané nebo méně civilizované než zbytek západního světa. Právě naopak. Jsou to ženy, které přemýšlejí. Jsou plně usebrané. Pro svou práci nacházejí inspiraci ve tvářích svých dětí a sílu vyrovnávat se s nároky svého povolání v nebeské milosti. Nepotřebují, aby pro ně vědci hledali způsob jak napodobit efekt kojení a plození dětí – vědí, že jde o víc než o pouhou fyziologii. O víc než může věda kdy pojmout. Mnohem, mnohem víc.
[CCL Family Foundations, Volume XXIX, Number 1, červenec-srpen-září, 2002, str. 28n.]