Můžete nám prozradit něco o rodině, ze které pocházíte?
Žila jsem v široké rodině, s rodiči a třemi sourozenci a také s prarodiči, i s bratranci a sestřenicemi. Ve městě, kde jsme bydleli, jsme se potkávali i s širší rodinou, s tetami a strýci. Rodina žila společně a navštěvovali jsme se. Jednoznačně mohu říci, že moje rodina byla a je můj život.
Kdo byl Vaším vzorem?
V naší rodině mi byli vzorem moji rodiče. Totiž, roky mého raného dětství nebyly vůbec jednoduché. Náš otec byl lékař, který byl uvězněný jako politický vězeň v 50. letech. Byl odsouzen na 12 let, z toho tam 7 let také strávil.
Toto období pro Vás a Vaše rodiče jistě nebylo jednoduché.
Nebylo. Naše maminka se nám velmi obětavě a s velkou láskou snažila připravit šťastné dětství. Nechtěla, abychom my, děti, měly na dětství špatné vzpomínky. Věděly jsme, že je náš otec ve vězení, že žijeme bez něho, ale každý den jsme o něm mluvily. Pro maminku to byla velká zátěž, nikdy jsem ji ale neviděla plakat. Jsem však přesvědčena, že určitě plakala. Chránila nás před situací, se kterou bychom si jako děti nevěděly rady.
Maminka Vás ovlivnila svojí obětavostí pro rodinu. Jak Vás ovlivnil Váš otec?
Otec byl lékařem, a to ovlivnilo nejen mě, ale také všechny mé sourozence – všichni jsme vystudovali medicínu. Byl zodpovědný, milující, ale i laskavě přísný.
Jste tedy vystudovaná lékařka. Jak jste se dostala k politice?
Můj otec se v období pádu komunismu začal angažovat v politice. Byl to pro něho závazek ve svědomí, nezanedbat něco, co můžeme udělat pro společnost. Člověk, když má pocit, že může něco veřejnosti dát, tak by to měl udělat. Myslím, že kvůli tomu jsem, stejně jako otec, vstoupila do politiky.
Po vstupu na politickou scénu jste musela opustit medicínu?
Po studiu jsem pracovala jako krční lékařka se specializací na děti. Před rokem 1989 jsem si nedokázala představit, že tohoto povolání zanechám. Když jsem byla jen ve slovenské politice, tak jsem ještě nějaký kontakt s medicínou měla. Medicíny jsem definitivně zanechala až v roce 2004, kdy jsem se stala poslankyní Evropského parlamentu, protože tehdy už nebylo možné se věnovat dohromady politice i medicíně.
Má něco společného politika a medicína?
Politik a lékař mají hodně společného. Možná i proto je v politice hodně lékařů. Politik i lékař totiž řeší problémy, které lidé mají. Lidé se na ně obrací s tím, co je trápí, co je bolí a co by potřebovali vyřešit. Lékař i politik by také měl více naslouchat než hovořit, aby získal co nejvíc informací, jak lidem pomoci.
V úvodu našeho rozhovoru jste řekla, že je rodina Váš život. Tématu rodiny se věnujete i na půdě Evropského parlamentu. Jste jediná, která prosazuje „prorodinnou“ politiku?
Chvála Bohu, v Evropském parlamentu sama nejsem. Když porovnám předchozí tři volební období, tak nás ale ubývá. Aktuálně nás není moc, ale dokážeme se sjednotit, což je důležité při různých hlasováních, při plenárních zasedáních, kde je nás 750 poslanců. Tady se snažím najít koalici nejen v politické skupině křesťanských demokratů, za kterou vystupuji, ale také nalevo a napravo. I tam jsou totiž lidé, kteří jsou přesvědčeni, že je třeba chránit život a rodinu.
Jak je možné, že poslanců podporujících rodinu ubývá?
Poslanců tam není méně proto, že by jich bylo málo ve společenském životě, ale proto, že jim málo lidí odevzdá hlas. Když vezmeme volby do Evropského parlamentu, tak moje politická strana měla v těchto volbách kolem 100 tisíc hlasů, já měla 45 tisíc. Myslím ale, že je na Slovensku mnohem více lidí, kteří by mohli dát hlas politikům, kteří chrání křesťanské hodnoty. Volební účast do Evropského parlamentu je bohužel obecně nízká. Kdyby se křesťané zmobilizovali, tak volby můžou skončit mnohem odlišněji, než jak skončí.
Takže apelujete na volební účast křesťanů?
Nejen dělání zla je hřích, ale i nedělání dobra je hřích. Myslím, že neúčast ve volbách je zanedbání dobra.
Podle čeho by se měl volič řídit?
Politika je postavena na hodnotách. Není přímo o ochraně života, o ochraně rodiny, o solidaritě, o svobodě – ale o hodnotách. Tedy politik se řídí určitými hodnotami, na nichž staví politiku sociálních věcí, zdravotnictví, životního prostředí, kultury, a nakonec možná i sportu. V politice nemusíme hovořit o těchto hodnotách, stačí, když se voliči podívají, jak se politik staví k jednotlivým politikám. Voliči pak, podle toho, jak toto téma prezentujeme, jak o něm mluvíme, můžou poznat, na jakých hodnotách naše politika stojí.
Součástí Vašeho programu je ocenění práce matek. Jak si toto ocenění představujete?
Jsem přesvědčená, že ohodnocení práce matek není jen o rodičovském příspěvku, příspěvku na mateřské dovolené a už vůbec ne o přídavcích na dítě. Matka dává rodině lásku, vstává v noci, má trpělivost, pohladí, utře slzy. Za toto ji společnost platit nemusí, to dělá přirozeně, stejně jako otec. Matka ale dělá okolo 15 profesí – od žehlení, vaření, řízení auta, pečování o nemocné dítě, řízení domácnosti a další – a za to by ji společnost měla ocenit.
Uvedu příklad – jedna irská pojišťovací společnost chtěla, aby se rodiny pojistily pro případ, že by v rodině matka onemocněla a zemřela. Vyčíslili tedy, kolik by otec dětí musel zaplatit za všechny služby, které dělala ona matka. Vyšlo jim to na 1700 euro za měsíc. Rodičovský příspěvek je na Slovensku 280 euro, a to je tedy obrovský rozdíl. Když tedy matku neoceníme a matka přesto zůstane doma, protože vidí ve starosti o děti smysl, tak je rodina, která má 2,3,4 a více dětí odsouzena žít často v chudobě. Při současné situaci, kdy se děti nerodí a kdy zde máme demografickou krizi a za chvíli budeme mít krizi sociálního systému, protože bude málo pracovně aktivních lidí, by měla společnost ohodnotit to, že některé rodiny děti mít chtějí. Chtějí se o děti starat a chtějí z nich vychovat zodpovědné lidi.
Podařilo se Vám v tomto tématu v Evropském parlamentu něco prosadit?
Hovoříme o souladu rodinného a pracooního života. Podařilo se mi dosáhnout toho, že se v některých zprávách uvádí, že by se do výše důchodu měl započítat čas, který se matka starala o děti a také, že by se do důchodu měl dostat příspěvek za to, že děti měla. Evropský parlament to ale přímo nařídit nemůže, protože rodinná politika je záležitostí členských států. My můžeme pouze posílit solidaritu, posílit rodinu – můžeme o tom hovořit tak, aby se změnilo smýšlení.
Mimo práci v Evropském parlamentu se angažujete v různých organizacích zaměřených převážně na rodinu. Jak vše zvládáte skloubit s vlastní rodinou?
Někdy to zvládám velmi těžko. Občas si hlavně vnoučata stěžují, že je zanedbávám. Byla by ráda, když bych byla více doma. Snažím se ale vše skloubit, mám všude spolupracovníky, kolegy nebo kamarády, kteří mi pomáhají, takže nic nedělám sama. Navenek se zdá, že jsem za různými aktivitami nebo že se na nich významnou měrou podílím, ale bez těch lidí, kteří jsou kolem by to skloubit určitě vůbec nešlo.
Zde v Kroměříži je s Vámi i Váš manžel. Je Vám velkou oporou?
Poté, co jsem byla šest let ve Slovenském parlamentu a měla jsem jít po zvolení do evropského, mi manžel večer řekl, že buď on nebo Evropský parlament. Tak jsem ho nechala vyspat a ráno na tom už tak moc netrval. Když se to dá, tak mi pomůže. Důležité je to, že má pochopení, že to vše není sférou konfliktu.
Nakonec se Vás chceme zeptat, jak odpočíváte, když na to máte čas?
Teď jsem si oddychla možná dvě hodinky ve Fatimě, protože v rámci konference, na které jsem byla v Lisabonu, jsme tam byli pozvaní. A to mi dodalo zase sil. Jinak odpočívám v rodině. Sama na dovolenou nejezdím. Když na nějakou dovolenou jedu, pak jedu s rodinou a jsme všichni spolu. Myslím, že život je krátký a když už je člověk v mém věku, tak si uvědomí, že toho času není tolik, abych ho trávila sama. Mám ale tajný sen, jít někdy do hor a tam pít jen vodu a jíst suchý chléb a spát. Ale zatím je to jen sen.
Za rozhovor děkují Josef a Magda Sittovi.
[Pozn. vydavatele: Paní europoslankyňe odpovídala na otázky ve slovenštině. Manželům Sittovím děkujeme za přepis nahrávky rozhovoru.
Výška rodičovského příspěvku na Slovensku je v současnosti 214,70 € (cca. 5.580 Kč), částka 280 € (cca. 7.280 Kč) zahrnuje i přídavky na tři děti.]