„PPR nemůže být označováno jako antikoncepce, ani když je praktikováno ze sobeckých důvodů. To však neznamená, že je jeho praxi možno přijmout bez výhrady,“ napsal v úvodu jedné polemiky na stránkách LifeSiteNews před časem prof. Peter Kwasniewski (https://bit.ly/3j4Llkj). Protože téma je to důležité a mnoho jeho slov je trefných, dovolím si výběr myšlenek z článku zde v překladu ocitovat a dále pak na něho navázat.
Přiznejme rovnou, že sobectví a chybný hodnotový žebříček může vést ke zneužívání spoléhání na PPR, když je zvoleno jenom jako přirozenější způsob vyhýbání se početí. […] Nicméně ani v případě, že je PPR praktikováno sobecky, nemůže být označeno jako „antikoncepce“. Antikoncepce je vnitřně – sama v sobě nemorální, protože přímo a kategoricky odmítá jedno z definitivních dober manželství. U PPR je to složitější a problematičtější tím, že při rozeznávání přirozeného rytmu nedělá manželský pár nic, co by přirozený milostný akt zbavilo jeho prokreativního aspektu. Mít styk v neplodné době není ani násilným skutkem, ani překážkou lidské plodivé síly, protože tato síla je i podle Stvořitelova plánu někdy schopna vést k početí a někdy ne. […]
Ovšem „přirozenost“ není jediným relevantním aspektem, který je nutné brát v úvahu. […] Je nutno položit správnou morální otázku: je tato (nepchybně přirozená) cesta k regulaci početí používána z dobrého důvodu, nebo ze špatného? […] Jednoduše řečeno, jak přijmou manželé dítě, počaté (z jejich úhlu pohledu) náhodou nebo nečekaně? Přivítají je s radostí jako Boží dar? Když čestně mohou říci, že ano, pak předcházení těhotenství s využitím PPR není proti životu. Kdyby odpověď byla nejistá nebo záporná, jedná se s největší pravděpodobností o antikoncepční záměr.
Ano, tyto otázky mají subjektivní dimenzí a musí ji mít, když zvážíme přirozenost věcí. Bůh jedná s lidskou bytostí jako s osobním subjektem. […] Jediný vždy platný a obecně závazný zákon – jediný naprosto objektivní zákon – je zákon lásky, který konfrontuje subjektivitu každé osoby s otázkou, kterou jen tato osoba může zodpovědět. Na rozdíl od moderních vládců, nedívá se Pán na lidi jako na součet plátců daní nebo záložních vojáků. Dívá se na každého z nás s otcovskou láskou a žádá od každého z nás, co jsme ochotni a schopni dát pro společné dobro církve a světa. […]
Pokud jde o konkrétní volbu nebo cestu, kterou se vydat, existuje jen jedno kriterium rozpoznání a posouzení: Bude tato volba nebo tato cesta – to že o ní přemýšlím, zvolím ji, budu ji žít – zvěstovat moji lásku k Bohu a mé manželce/manželovi a rodině, přivede mne k nim blíže a způsobí, že budu citlivější k jejich potřebám a nárokům? Pomůže mi lépe se modlit a více milovat?
To je otázka, kterou si musí neustále klást každý křesťan, to je vrcholné zkoumání svědomí. (Peter Kwasnieski, How Natural Family Planning can be selfishly used to a couple’s detriment, LifeSiteNews, 30. dubna 2020, vlastní překlad)
Situace manželů bývají velmi odlišné a z vnějšku do nich člověk naprosto nevidí. Jedna věc je však jistá: pro normální zdravý manželský pár je touha přivést do světa další lidi – vlastní potomky – přirozená a silná. Do určité míry se dá plánovat, ale možnosti jsou omezené. Jsou např. návrhy, jak určit jestli bude potomek kluk nebo holka, ovšem jen se spolehlivostí zhruba 50 %! Někteří manželé mají zas problémy s plodností, že se vytoužené dítě prostě neobjeví.
Na začátku našeho manželství jsme bezmyšlenkovitě volili cestu antikoncepce. Manželka ale byla z tohoto způsobu manželského života postupně velmi nešťastná. Dočetli jsme se o PPR a rozhodli se to zkusit.
Nový způsob zacházení s plodností měl pozitivní vliv na náš vztah. Manželka řekla: „Dříve jsem musela být k dispozici, když ty jsi měl čas; teď musíš respektovat můj cyklus!“ Je třeba si uvědomit, že používání antikoncepce znamená vzájemné zneužívání manželů pro fyzické potěšení, přitom je to většinou žena, která musí brát na sebe zodpovědnost, aby nedošlo k početí. Při používání PPR ale není žádná manipulace. Manželé přijímají vzájemnou plodnost a chovají se podle toho, jestli chtějí právě docílit nebo se vyhýbat početí. Spolu vyhodnocují záznamy a rozhodují o svém pohlavním životě.
Naše cesta k PPR byla spletitá a rozhodnutí předávat znalosti o jeho fungování a používání nás dovedlo ke změně povolání a přestěhování se ze Skotska do České republiky – a to abychom učili lidi, jak nemít dětí?! Ta myšlenka je absurdní! Pochopili jsme, že život s antikoncepcí vede k větší pravděpodobnosti rozbíjení vztahů a tím k rozvodům a také k potratům, když metoda selže. Chtěli jsme předávat dál způsob života, který byl pro nás požehnáním.
Velká rozvodovost působí, že lidé váhají jít do manželství, když nevědí, jak dlouho spolu vydrží. Používají antikoncepci a snaží se vytěsnit myšlenku, že antikoncepce může selhat a že oni mohou zplodit dítě. Když taková „chyba“ nastane, je třeba ji opravit – dítě musí pryč! Tak vypadá psychologická logika té situace; velký počet potratů o tom svědčí. Ale když používají PPR, průběžně se ptají: „Když se spojíme dnes v manželském aktu, povede to k početí dítěte, nebo ne?“ Dítě nemizí z dohledu; je stále přítomné jako možný výsledek jejich spojení. A v té metodě nedělají manželé nic přímo proti početí dítěte; vždyť abstinence není čin. Právě proto nemůže být aktivně „proti životu“ nebo vůbec pro něco nebo proti něčemu. Když jdou manželé spolu na procházku, je to proti životu? Nebo když se dívají spolu na film, čtou společně knihu, místo aby se spojili v manželském aktu, je to proti životu? Nejspíše by se na takové spojení velmi těšili, ale nekonají ho, protože se rozhodli, že v dané situaci jejich společného života by byl nezodpovědný.
V praxi v naší práci v České republice a dříve i na Slovensku jsme zjistili, že snoubenci a manželé, kteří chodili na kurzy, zásadně děti chtěli. Ale byly také situace, ve kterých soudili, že počít další dítě hned by bylo nezodpovědné. Učíme páry také způsob péče o dítě, kterému říkáme ekologické kojení a které působí, že manželé mohou mít zhruba dvouleté rozestupy mezi dětmi zcela přirozeně a bez jakékoliv abstinence. Zdá se, že ani Pán Bůh neočekává, že by žena měla rodit každý rok další dítě.
Měli bychom být velmi zdrženliví při souzení situace jiných manželů. Možná, že se nám zdá, že mají málo dětí a měli by jich mít víc, anebo naopak, že jich mají hodně a měli by být „zodpovědnější“. Ale my nevidíme do jejich osobní situace a neznáme jejich konkrétní možnosti a schopnosti. Když děti nemají, je možné, že se velmi trápí, protože jejich normální silná lidská touha po dětech se neuskutečnila. Proto nemáme právo určovat, jestli mají moc nebo málo dětí. To musí oni, stejně jako my, zodpovědět sami před Pánem Bohem.
Když srovnáme manželský život s antikoncepcí a manželský život s PPR, vidíme podstatné rozdíly. Život s antikoncepcí vyžaduje přímý zásah, aby manželský akt nemohl způsobit otěhotnění; je to umělé zavedení patologického stavu neplodnosti. Při PPR respektují manželé přirozeně se opakující fáze plodnosti a neplodnosti cyklu, a chovají se podle toho, jestli chtějí početí dosáhnout, nebo se mu vyhnout. V tom není žádná manipulace, jako u života s antikoncepcí.
U každého živočichu je silný pohlavní pud, který je nutný, aby se ten druh rozmnožoval a nevymřel. U zvířat je ten pud aktivní většinou pouze v plodné době, kdy pohlavní akt působí plození. U lidí je ale pohlavní pud stále přítomný, což naznačuje, že má širší význam, totiž nejen pro pouhou reprodukci, ale i pro tvoření, upevnění a dlouhodobé zachování stabilního vztahu, jenž je nutný pro řádnou výchovu potomstva a společenskou stabilitu.
Protože ti, kteří používají PPR, nedělají nic proti tomu, aby jejich konkrétní manželský akt byl neplodný, i když se domnívají, že se konal v neplodné době cyklu, nelze označit takové chování jako antikoncepční nebo proti životu. V takovém chování není žádná manipulace, nic, co by vedlo k postoji proti životu. Naopak, takto vyjádřená vzájemná láska může růst a působit, aby manželé zatoužili a nakonec se také rozhodli usilovat o další dítě. Proto mívají takoví manželé často větší rodinu.
David Prentis