John F. Kippley
Začalo to dopisem od ženy, které budeme říkat Jane. Její manžel, kterému budeme říkat John, se rozhodl, že by se dal sterilizovat, kdyby měli ještě jedno dítě. Věděl, že by Jane možná ještě jedno dítě chtěla a v tom případě by jí udělal po vůli, ale pak by šel na vázektomii. Kdyby další dítě nechtěla, a přišlo neplánované, dal by se také sterilizovat. Označila ho jako velmi „cílevědomého“ člověka.
Jane teď uvažovala o tom, zda má nadále s pomocí PPR předcházet těhotenství, nebo mít další dítě s plánovanými důsledky.
Ve své odpovědi jsem navrhl, že se otázka může vyjasnit, když se formuluje tímto způsobem: „Podvolím se manželově nechuti mít další děti, abych ho uchránila před splněním jeho zlého plánu?“ Navrhl jsem, že „v tomto případě má podřízení se manželově vůli něco do sebe. Možná, že je sobec (nevím), ale alespoň zatím na Vás nevynucuje ani nežádá nemorální chování,“ to je, sterilizovaný styk.
O to tedy šlo. Prostě jí vyhrožoval, že kdyby měli další dítě, udělá něco – pohlavní sterilizaci – o čem katolická církev jako věrný ochránce křesťanské tradice a přirozeného morálního zákona, jasně učí, že je to těžký případ smrtelného hříchu. Potom by pravděpodobně trval na tom, aby s ním měla sterilizovaný styk i během svého plodného období a tím se jasně prohřešoval proti učení Humanae vitae, že každý manželský akt musí být otevřený přenosu života, t.j. alespoň ne úmyslně uzavřený životu.
Ale ona psala „John i já jsme věrní a aktivní katolíci.“ To mi vrtalo hlavou. Odpověděl jsem, že mám dojem, že používá slova trochu volně. „Když John opravdu vyhrozuje, že spáchá vážný hřích tím, že podstoupí vázektomii a pak mnoho vážných hříchů sterilizovaného styku, nevím jak může být označen za věrného katolíka. Snad použije milostí postní doby a bude se kát.“
Odpověď přišla za 3 dny:
„Vy říkáte, že když píši, že jsme věrní katolíci, používám ten termín trochu volně. Jak se odvažujete říci něco takového, když nás vůbec neznáte? MY JSME věrní katolíci. Chodíme do kostela každou něděli a o svátcích. Vychováváme své děti ve víře. Chodíme pravidelně ke zpovědi. Já vyučuji náboženství v naší farnosti. John i já jsme lektoři. Já jsem assistenka eucharistie. John je ve farní radě … Jsme velmi aktivní v hnutí Cursillo. Jsme aktivní v hnutí pro život. Dáváme peníze charitativním organizacím. Denně čteme písmo a modlíme se. Vždy se snažíme pomáhat potřebným. Když tohle nejsou známky „věrných katolíků“, nevím co je. A Vy říkáte, že používám termín „věrný katolík“ trochu volně, jenom proto, že máme potíže s jediným církevním učením!?! Jsme jenom lidé.“
Ano, jistě, John a Jane jsou aktivní katolíci a dělají mnoho objektivně dobrých věcí, ale je to totéž jako být věrní katolíci? Jsem přesvědčen, že být věrným katolíkem znamená především plnit desatero přikázání. Ježíš řekl jasně při poslední večeři, „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji“ (Jan 15,14).Dát se sterilizovat a pak se oddávat sterilizovanému manželskému styku během plodného období není plnění přikázání. To je hřích onanismu. Luther tomu říkal sodomie; Kalvín to nazval formou zabití; John Wesley [zakladatel metodistické církve] řekl, že ti, kdo to dělají, ztratí své duše, pokud nebudou dělat pokání a papež Pius XI. jasně učil, že je to vážný případ smrtelného hříchu.
Snad nejrušivější věta v dopise Jane byla: „Ať už se konečně rozhodneme ve věci PPR jakkoliv, doufáme, že v soudný den bude Pán Bůh hledět na všechno dobré, co jsme udělali a odpustí naše hříchy.“ K tomu je třeba dodat pár slov.
Zaprvé, nemůžeme sami sebe zachránit ani všemi dobrými skutky světa. Zachránit může jen Ježíš. On vykoupil svět a jsme osobně spaseni vírou a tím, že plníme jeho přikázání. Všechna práce pro církev je pro naše spasení nepotřebná, když nejsme věrni Pánu tím, že ho následujeme úzkou cestou. Proroci měli tvrdá slova pro ty, kteří se chovali vnějšně zbožně, ale neplnili základní zákon.
Zadruhé, mi není známé žádné místo v Bibli ani v církevní tradici, které by učilo, že nám Pán Bůh odpustí naše hříchy kvůli našim dobrým skutkům. Někdy zůstává přehlédnuto poučení z příběhu o marnotratném synu, že musíme nejdříve přiznat své hříchy, než můžeme žádat a přijmout odpuštění. Ale jak můžeme přiznat hřích, když o něm tvrdíme, že hříchem není, ačkoliv církev učí, že ano? Jak můžeme dělat pokání, když spoleháme, že nám naše dobré skutky dobudou spasení? Jak budeme prosit za odpuštění, když věříme, že naše dobré skutky vyváží naše hříchy? Neříkáme tím, že vlastně odpuštění nepotřebujeme?
Třetí věc, které je třeba si všimnout, je vážnost sterilizace. Tady se jedná o dva hříchy. Prvním je dobrovolné zničení normálně fungujícího zdravého orgánu. Přesně vzato, je to určitá forma zmrzačení a katolické učení to prohlašuje za hřích proti pátému přikázání „Nezabiješ“.
Druhý hřích je v úmyslu pohlavní sterilizace a v následné aktivitě sterilizovaného pohlavního styku během plodné fáze. Najdete kněze a teology, kteří berou tuto věc na lehkou váhu a říkají lidem, že když toho litují, není víc potřeba a ať jen si jdou a užívají neomezený styk s téměř nulovou možností těhotenství. Nemyslím, že ti, kdo říkají, že kdo se po sterilizaci vyzpovídá, nemusí si s tím už dělat starosti, rozumí dostatečně mužské psychologii. Jak se může muž radovat z neomezeného styku se svou ženou po sterilizaci, aniž by mu někdy blesklo hlavou: „Bez sterilizace bych si tohle teď dovolit nemohl“? Krátce, jak by se někdy neradoval z ovoce svého hříchu, jak se může opravdově kát? Jak může čestně říci, že si přeje, aby nikdy nespáchal hřích sterilizace? Jak může neopakovat ten hřích znovu a znovu?
To je důvod, proč myslím, že by si sterilizovaná žena nebo muž měli dát dělat zpětnou operaci a, když to není možné, měli by alespoň na znamení pokání omezit styk na neplodnou dobu ženina cyklu podle normálních pravidel PPR.
Je dobré si uvědomit, že medicína teď uznává, že vázektomie prakticky zdvojnásobuje riziko rakoviny prostaty (což je druhé nejčastější rakovinné onemocnění u mužů), ale mnohem důležitější jsou duchovní ztráty, které utrpí ti, kteří se stavějí proti učení církve.
Tento pár má, jak se zdá, ty nejlepší úmysly; prosím, modlete se za ně.
[CCL Family Foundations, Volume XIX, Number 6, May-June 1993, str. 8.]